Doksyman 23.8.2008

    Po dvou týdnech nemoci a jednom týdnu velmi lehkých výběhů jsem přehodnotil svůj původní plán a místo sobotního rozplavání ve Swim tour na 750 m a nedělní účasti v 70,3 Ironman jsem se rozhodl jít pouze sobotní sprint triatlon a nic zásadního od sebe nečekat. Na druhou stranu počasí už není úplně letní, a tak předpoklad povoleného neoprenu a velmi rovná silnice mi dávala konečně naději na prolomení hranice 1:20 na sprinterských tratích.

    I když jsem se nechtěl účastnit Swim Tour, která začínala již tradičně v 11:00, hodlal jsem podpořit pár mých známých plavců a vyrazil z Prahy radši už kolem 9 hodiny. Navíc při připomenutí si minulé zkušenosti z Karlštejna mi není žádné minuty napřed líto. Cesta proběhla bez problémů, jen kemp na Mácháči jsem hledal trochu déle, a tak jsem dorazil přesně na start prvního plaveckého závodu na 750 m. V poli poznal pár známých tváří. Kouknul jsem na první závod, v němž dle předpokladů dominovali Paták s Mužíčkem a okouknul vodu, která byla zpočátku dlouho mělká (asi prvních 50 m se běželo/šlo) a dál se zdála trochu rozvlněná. Po pozdravení se s klukama jsem se šel přihlásit k závodu, a pak zlehka proběhnout. Vyndal jsem kolo z auta, sestrojil a šel se podívat na start i druhého závodu na 3 km. Pak mi volali naši, že právě dorážejí na místo, a tak jsem po proběhnutí většiny závodníků do druhého kola ze čtyř vyrazil na malou projížďku po okolí a zároveň jim naproti. Potkali jsme se po chvíli a domluvili si sraz na kafe až si projedu trať. Asi v jednu jsem už s nimi seděl v místní hospůdce a trochu jim záviděl jejich krkovičku s knedlíkem a nějakou obalovanou smaženou věc s hranolkama.

    Mě čekala příprava depa 1 a 2, které byly na jednom místě a ve dvě hodiny rozprava. Počastí se dost měnilo, zatímco ráno to vypadalo na obrovskou buřinu a déšť, tak v poledne už bylo celkem hezky a teď se to zas nějak mračilo. Rozhodl jsem se úplně vypustit myšlenky na počasí a prostě tu hodinu a kousek kdyžtak přetrpět pouze v triatlonový kombinéze a nic dalšího si nebrat. Jedinou vychytávku proti případnému dešti, kterou jsem použil byla igelitka v depu a v ní připravené boty na běh, abych šel kdyžtak do suchýho. Do a z depa se s kolem vbýhalo v jednom místě a já našel místečko na svoje věci velice blízko tohoto bodu. Chvilku jsem to promýšlel a nemohl jsem si prostě vybrat líp. S kolem a v cyklistyckých tretrách strávím v depu nanejvýš pár metříků oproti jiným závodníkům z druhého konce stojanu.

    Poté jsem se vrátil k autu, převléknul do závodního, do ruky neopren a hurá na rozpravu. Při té jsem se dozvěděl, že celý závod nebude tak jednoduchý a mezi depem a začátkem/koncem kola je asi 200 m přeběh, protože povrch cesty není úplně okay. Na jednu stranu vhodná vsuvka pro ochranu kola ale běhat v cyklistických tretrách není žádnej med. Navíc moje původně výhodné místo na kraji depa úplně ztratilo na významu, protože jsem si ušetřil tak maximálně 30 m. Zbytek rozpravy byl standardní. Ještě v tuto chvíli jsem byl přesvědčený, že ten rozbitej kus cesty přeběhnu bez bot, jen v ponožkách.

    Konec rozpravy (takové ty rady do života) už jsem neposlouchal a šel se soukat do neoprenu. Došel jsem k vodě, kde naši koukali na surfaře a za pomoci mojí mámy jsem zapnul svůj starý a hodně potrhaný neopren. Několikrát jsem ho nanečisto zkusil otevřít a zavřít a vyrážím do vody se rozplavat. Protože jsem z rozpravy odešel dřív, byl jsem ve vodě první a po hlavě se vrhnul proti širé vodě Máchova jezera. No, po hlavě to moc nebylo. Jak jsem psal někde na začátku, prvních hodně metrů byla mělčina a plavat se dalo nejdřív cca 50 m od břehu a to ještě s odřeným břichem. Nicméně jsem se dočkal i opravdového rozplavání a cestou zpátky jsem si aspoň vyzkoušel, jak tuhle mělčinu nejrychleji překonat v závodě. V dopoledním závodě plavců jsem to odkoukal od Pavla Mužíčka, který takovejma delfínovejma skokama ve finiši předstihnul Pavla Patáka. Docela to šlo a já šel spokojenej na start.

    Nervozita jako před každám startem, páska jde nahoru, závodníci do vody. Jako vždy se nikam nehrnu ale zároveň nechci příliš ztratit. Výsledkem je, že se zamotám a prvních minimálně 200 – 300 m si hledám cestu vpřed. Nakonec se to podařilo a u první bojky ze dvou už plavu celkem svým tempem ve své skupince. Vítr sice foukal trochu víc ale takhle velké vlny jsem opravdu nečekal a musím přiznat ani ještě nezažil. Mezi první a druhou bojkou si se mnou voda dělala co chtěla, trochu jsem i pil a pomalu se loučil se slušným časem. Když jsem se po závodě díval na výsledky, nemohl jsem tomu věřit. Čas 0:12:30 je velice solidní, takže to buď nebylo 750 m nebo jsem prostě hrozně rychlej J.

    Do depa jsem doběhl lesní cestičkou, jak jinak než do kopce, a začal oblékat věci na kolo. Ve chvíli, kdy jsem sváděl boj mezi ponožkama a tretrama jsem si uvědomil, že jsem vlastně chtěl ten kus cesty běžet na boso. Rychle jsem zhodnotil, že to nemá smysl a vyběhl v botech. Byl to celkem kousek cesty a já se jen modlil, abych si nějak nezničil boty. Když jsem konečně nasedl na kolo a začal šlapat, tak jsem k mému překvapení minul pár borců. Po krátkém úvodu (výjezdová cesta z kempu) jsme se dostali na hlavní silnici, kde nás čekaly 4 okruhy. Ještě v prvním jsme se navzájem předháněli s jednou holkou, která to následně vzdala, pověsila se za mě a nepokrytě využívala mého zákrytu. Já bych to třeba neudělal, vždy když jsem někoho dojel, tak jsem se ho snažil i předjet ale každej jede za sebe, takže jsem na to kašlal a šlapal co to šlo. Až v poslední části silnice se nám podařilo dojet další tři kluky, a protože se blížila poslední otáčka o 180 stupňů, tak už jsem se nesnažil moc předjíždět a disciplinovaně se zařadil na konec skupinky. Při najetí zpět na cestu do kempu jsem čekal boj o místa a začal si budovat co nejlepší pozici. Protože mě ale nikdo nenásledoval, dojel jsem s několikavteřinovým náskokem k lajně, kde se z kola šlo dolu a opět ten ladný běh v tretrách. Trochu potupný, protože to fakt vypadá, že jsem se u toho pos... Už v průběhu kola jsem si kontroloval čas a bylo to tak nějak v mém průměru. Nakonec kolo za 0:43:54, což je bohužel odpovídající mojí aktuální výkonnosti jak na trati, tak v depech J.

    Depo 2 proběhlo v klidu a vyběhl jsem v podobné skupince, se kterou jsem dojížděl kolo. Po prvních pár metrech nám utekl jeden kluk ve žlutym triku ale jinak jsem byl spíš vepředu. Po pár stech metrech jsem si chytil tempo a ve chvíli, když jsem si plácal s Pavlem Mužičkem mířícím v protisměru do cíle, jsem se od mých souputníků definitivně odpoutal a dal si za cíl stáhnout toho kluka, co nám utekl. Zároveň jsem zkontroloval hodinky a spočítal si, že čas bude opět kolem 1:20 ale asi opět přes. Nechal jsem tyhle myšlenky až na obrátku a snažil se neztratit žluťáka z dohledu. To se mi sice dařilo ale obrátka ne a a ne přijít. Přišlo mi to nekonečný a kontrola hodinek dávala vědět, že to zase nedopadne. Po obrátce se mi zdálo, že žluťák je dál a dál ale zárověň aspoň míjí jiné borce a já ho následuju, takže aspoň někdo když už ne on. Poslední část už jsem opravdu šel hodně svižně a dokázal předběhnout ještě několik kluků. Průběh brankou a pak už jen cílový finiš. Po stopnutí hodinek jsem očima zkusil najít rodiče, což nebylo tak těžký protože moje máma jako jediná zuřivě tleskala, takže nešla přehlédnout. Banán, pití a mám hotovo. Čas běhu 0:25:39, tedy podprůměr ale bylo to fakt nějaký delší J.

    Původní plán byl odejít tenhle závod na maximum a nedávat si žádný časový cíle. Odešel jsem to slušně, ale samozřejmě mě mrzí, že celkovej čas je zase přes (1:21:30). Moc spokojenej jsem s plaváním na rozbouřené vodě, teda aspoň s tím časem. Možná, nebýt toho přeběhu v cyklotretrách, mohlo to tam bejt. Kdo ví, to se asi dozvím až v příští sezóně.