Karlštejn 26.7.2008

    V neděli, týden před závodem, jsme se s Tomášem dohodli na výjižďku po Karlštejnsku, abych poznal krásu tamních kopců a věděl, co mě za týden čeká. Unavený jsem moc nebyl, takže to nebyl velký problém a docela jsem se těšil, že u toho rozebereme včerejší závod (Mělník). Stalo se, sešli jsme se a vyrazili. Jeli jsme lehce, jen Tomáš mi cuknul ve dvou kopcích. Nechal jsem ho jet, chtěl jsem hlavně relaxovat. Ujeli jsme 56 km a já poznal kopec, který budu v sobotu přejíždět třikrát tam a zpět.

    Týdenní rytmus před závodem jsem chtěl zachoval, tedy pondělí až středa trénink, čtvrtek a pátek jen relax, případně kompenzace. V neděli jsem cítil poměrně silné nachlazení ale díky dlouhodobějším problémům s ucpaným nosem jsem tomu nepřikládal velkou váhu a nechal to osudu. Nakonec jsem v pondělí nedělal nic, plavat jsem byl v úterý a čtvrtek, běhat v úterý, delší výběh asi 15 km v klidu a na středu měl naplánovaný aspoň 3 hod na kole. Bohužel počasí nebylo nic moc, navíc jsem z práce dorazil celkem pozdě, tak jsem to přehodnotil a dal pouze krátkej trénink s vyšší intenzitou. V pátek potom lehký výklus v lese s rozcvičením.

    Tento týden byl speciální v několika věcech. Od Mělníku jsem měl problémy s levým kolenem. Při úplném ohnutí jsem cítil úpon na vnější straně stehna. Na běhu se to vůbec nijak neprojevovalo ale bál jsem se, že když do toho na kole trochu šlápnu, bude mě to bolet. Něco podobného už jsem zažil a bylo to hodně nepříjemný a trvalo to celkem dlouho. Naštěstí to nebolelo ani na kole a jediný problém to dělalo při strečingu, jinak ne. Další novinkou byly plášťovky TUFO, které jsem v neděli koupil od Tomáše a ve středu poprvé vyzkoušel. Na rozdíl od klasické duše a pláště se dají dost nafouknout a ja cítil, že to opravdu jede pěkně. No a do třetice porušení známého pravidla, že před závodem by člověk neměl nic měnit a dělat pouze vyzkoušené věci, pár dní před závodem jsem vynechal maso a snažil se jíst pouze energeticky vydatná jídla. Suma sumárum jsem se v pátek večer cítil velmi dobře a šel spát s dobrým pocitem.

    Další novinkou bylo to, že jsem si sepsal přesný harmonogram toho, co mě v sobotu čeká po probuzení a co všechno si mám vzít sebou. Jelikož jsem jel pouze na jeden den a bylo jasné, že bude vedro, nebyly věci žádný problém. V sobotu jsem se probudil dle harmonogramu, náseldovala snídaně, káva, připrava jídla a dobalovaní tašek. Do teď bylo vše v pořádku ale pak to začalo. Troufnu si říct, že mi někdo můj dnešní start hodně nepřál. Při zastávce na pumpě si Ivča – můj doprovod, jedoucí vlastním autem zavřela klíče do auta. Po několika zuřivých telefonátech ji vezu zpět domu, poté na metro a loučím se s ní s tím, že snad dorazí za mnou co nejdřív.

    Na místo závodu jsem dorazil v 8:30, tedy pouze o půl hodiny později než jsem plánoval ale stále dostatečně před startem, který byl naplánován na 10:30. Snažil jsem se uklidnit a po zaparkování na louce šel zjistit, kde je registrace. Po krátké zastávce na WC jsem přihlášky našel za hotelem v prostoru cíle. Moc lidí tam naštěstí ještě nebylo, a tak mi celá procedura trvala pouze několik minut. Bohužel na Karlštějně se kromě triatlonu jede i kvadriatlon a to byl problém. I přes to, že jsem byl předem přihlášen a na místě si vyplnil přihlášku na triatlon, byl jsem zařazen do startovní listiny kvadriatlonu. Dostal jsem startovní baliček a nic netušíc jsem se vratil k autu a začal se rozcvičovat a dávat dohromady kolo před malou projížďkou. Poté jsem si všiml, že okolo se připravující závodníci mají červená čísla (ja měl černé) a jen doumístná (já měl trojmístné). Zeptal jsem se vedle „tábořícího“ kluka, jestli jede triatlon nebo kvadriatlon a bohužel jsem dostal odpověď, kterou jsem už chvíli tušil. Musel jsem, už svižně, zpět k registracím a pokusit se vše napravit. Celý startovní balíček jsem vrátil do původního stavu do igelitky a rozmýšlel, jestli znovu rozeberu kolo a dám ho do auta nebo ho vezmu sebou. Nakonec jsem na něj nasedl a jel ke stolkům registrací, kde už se vytvořila přesně ta fronta, které jsem se chtěl vyhnout. Když jsem jí vystál a oznámil pořadatelům svůj problém, byl jsem ujištěn, že to není problém, pokud se mi nějak podaří smazat z ruky a hohy původní černé, lihovým fixem napsané, číslo. To se mi v tu chvíli zdálo jako neřešitelný úkol, protože jsem sebou neměl absolutně nic. Vzpomněl jsem si na dobře vybavené WC ale co s kolem. Šel jsem k depu a nechal ho tam bez hlídání na nějakém krajním čísle a děj se vůle boží. Pospíchal jsem na záchod, kde se mi překvapivě poměrně lehce, za pomocí mýdla, papírových ubrousků a vody, podařilo dostat ze sebe tři čísla. Znovu rychle k registracím, znovu vystát frontu, dostal jsem svoje číslo (dokonce i se jmenovkou), tentokrát červené a rychle zpět k autu. Když jsem míjel depo, kde jsem si chtel vyzvednout svoje kolo, abych ho mohl už pripravit na závod, tak už u něj stali dva organizátoři a dovnitř pouštěli pouze jedince s kolem. Jelikož já kolo neměl a zárověň jsem si odtamtud jedno kolo odvážel, byl jsem logicky celkem podezřelý. Naštěstí nebyli příliš přístní a po rychlém osvětlení situace mě nechali si vzít moje kolo. K autu už jsem dorazil asi v 10 hodin, tedy akorát, abych připravil obě depa ale na jakoukoliv rozcvičku už jsem mohl zapomenout. V tu chvíli jsem zaznamenal šumy mezi závodníky, že neopren bude zakázaný, což je zpráva, která mě zrovna moc nepotěšila. Naplnil jsem si čistou vodou aero drink na řidítka, jeden bidon na rám a druhý košík si nechal volný na bidon s ionty, který jsem očekával na trati. K jídlu jsem měl připraveny tři rozpůlený banány a pět gelů. Po připravení depa 1 jsem se vrátil k autu a balil věci do depa 2. Nějak mě v tom shonu nenapadlo, že depo 1 je na stejném místě jako depo 2, a že jsem to celé mohl udělat na jeden zátach. Nevadí, zvládnul jsem připravit depo 2 šel zpět do auta převlíknout se a na start. Po cestě jsem se ještě snažil zjistit pravdu o tom neoprenu ale bohužel bez úspěchu, tak jsem se rozhodl vzít si ho sebou a v nejhoršim ho nechat v depu. Když jsem se blížil ke startu jen tak tak abych to vše stihnul zjistil jsem, že nemám čepici na plavání. Jelikož jsem ji zahlédl ve startovním balíčku kvadriatlonu, musela být i na triatlon. Následoval rychlý návrat do auta a tentokrát už v panice prohrabaný celý kufr, poté prohrabané věci v depu a až poté jsem si všiml, že čepice na startu se hemží všema barvama, tzn. nejsou jednotné čepice. Rychle jsem na sebe hodil neopren a bez čepice vyrazil do vody. Při oblékání neoprenu jsem zaznamenal, že organizátoři zahlásili plavání jeden okruh, což byla informace, na kterou jsem se v tom shonu zapomněl podívat.

    Voda byla opět studená. Na startu asi 95 lidí. Po startu se mi plavalo celkem dobře. Po několika stech metrech jsem měl drobnou kolizi s postarším závodníkem, do kterého jsem několikrát nechtěně naplaval, což se při podobných hromadných závodech stává celkem často. Dost nepochopitelně do mě začal strkat ale já jsem se snažil si toho nevšímat a plavat dál. Chytil jsem si své tempo, našel si svoje místo a sám si kontroloval směr plavání. S koncem prvního kola jsem si všimnul, že všichni míří do kola druhého, nikdo ven z vody. Bylo mi jasný, že jedno kolo by bylo přiliš málo ale už jsem si nebyl jistej, jestli to budou kola dvě nebo tři. Po otáčce jsem opět chytil svoje tempo a vydržel až do konce. Po obrátce u jezu jsem se rozhodl, že pokud uvidím závodníky přede mnou vylézat z vody, jdu taky. To se stalo a já šel ven. Při výběhu jsem začal sundavat neopren z horní části těla. Jako vždy drobný zásek se suchým zipem nahoře ale po jeho překonání jsem lehce vysvlékl horní část a doběhl ke kolu. Cestou jsem zkontroloval hodinky a s časem byl velmi spokojen (0:33:05). I zbytek neoprenu jsem svléknul téměř ukázkově s přišlápnutím obou nohavic. Pak obutí, zapnutí helmy a brejle. Vše šlo dobře až do okamžiku, kdy jsem si měl naplnit zadní kapsy připraveným jídlem. Dlouho jsem ho tam nemohl dostat a nakonec jsem se musel spokojit s dvěma bananáma a dvěma gelama.

    Vyběhl jsem mírný kopeček k bráně a nasedl na kolo. Zkontroloval hodinky a vydal se směrem ke kopci. První část se jela v pohodě, povídal jsem si s kolemjedoucími cyklisty (holka s klukem), kteří mi nabízeli i pomoc. Tu jsem s díky odmítl a jel dál sám. Holku nechal za sebou ale ten kluk mě v kopci udělal. I podle vybavení měl už něco za sebou, určitě víc než já. První kopec jsem vyjel slušně, nahoře si vzal pití – ionty podle předpokladů a šup z kopečka serpentiny dolů. Musel jsem jet opatrně, protože se jelo za provozu a zatáčky jsou tam celkem úzký a nepřehledný Těsně před otáčkou jsem předjel kluka v triku Delta týmu, který mě předjel na kopci. Na otáčce jsem si zkontoloval čas, asi 29 min,  spokojeně vyndal půlku banánu a dal si sváču. Kopec zpátky jsem taky zvládnul dobře, nahoře odmítl pití a opět sešup zatáčkama dolů. V kopci mě zase předjel kluk z Delty a na rovině jsem ho dal zase já. To se opakovalo celý kolo. Na otáčce po prvním kole jsem opět kontroloval čas, bylo tam 57 min a já byl ještě spokojenější. Ve druhým kole mě v kopcích už trochu víc bolely nohy ale furt to šlo. Když jsem šel do třetího kola, už jsem časově trochu ztrácel na průměrnou rychlost 30 kdm/hod ale furt to bylo dobrý. Rozhodl jsem se poslední dva kopce jet na nejlehčí převod a zpomalit. Na trati už bylo znatelně méně závodníků. Těsně před posledním kopcem při návratu ke Karlštějnu jsem opět dojel kluka z Delty,jen jsme na sebe pokynuli a já si říkal, že tentokrát bude ten jeho návrat do čela našeho minisouboje rychlej, protože kopec už začínal. I po několikastech metrech nejlehčího převodu mě však pořád ne a ne dojet, a tak bylo jasný, že tam někde zůstal. V závěrečné rovině ke Karlštějnu a do depa jsem už pořádně cítil nohy a tušil jsem, že běh bude asi problém.

    V depu 2 vše proběhlo dobře a já vyběhl do běžecké části. Teda vyběhl není úplně ten pravý název, spíš vymotal. Překvapilo mě, že první část z 5 km dlouhého okruhu byla po nezpevněném povrchu, hodně drnů, hnusná cesta kde hrozil klidně i výron kotníku. Já díky svým rozvrklaným kolenům jsem dost trpěl a těšil se na silnici. Ta přišla ve druhé části okruhu ale celé to kolo mi přišlo nekonečné. Pomalu jsem doběhl k první občerstvovačce po 2,5 km, tam si vzal pití a v chůzi začal přemýšlet o dnf. Cestou jsem promluvil s Ivčou a řekl jí o svém plánu skončit to trápení. Po další chvíli chůze jsem si řekl, že to ještě zkusím a rozeběhl to. Cestou míjím velmi se trápícího kluka z Delty, což potvrdilo můj dohad, že zůstal v krizi v posledním stoupání na kole. Když jsem doběhl do konce prvního kola ze čtyř, cítil se celkem slušně a řekl jsem si, že to ještě zkusím. Napil se a běžel do druhého kola. To jsem zvládnul sice pomalu ale aspoň v poklusu. Po náběhu do třetího kola se mi udělalo hodně zle, a když se to nezlepšilo ani po občerstvení a vracelo se to při sebemenším náznaku běhu věděl jsem, že je konec. Zbytek kola už jsem ani nedošel po trati a zamířil nejkratší cestou rovnou k depu. Moje mise trápení skončila asi po 5 hodinách.

    Jak jinak se s tim srovnat než to brát jako dobrej trénink. S plaváním jsem byl maximálně spokojenej, s kolem docela taky ale na běh už nezbyly síly. Bylo to díky několika faktorům. Určitě přispělo klasické vedro, které tady každoročně panuje. Další faktor bylo to, že jsem neměl na kole víc než dvě půlky banánu. Na běhu už do sebe nic nedostanu a bylo třeba na kole sníst minimálně dvakrát tolik. Poučení do budoucna, že jeden banán fakt nestačí, a že si musím na kolo koupit speciální kapsičku na jídlo, abych se s tím nemusel mordovat v depu. Další věc, možná nejdůležitější, bylo moje přehnané úsilí na kole. Kopce jsem měl od začátku jezdit zadrženě na lehčí převod. Byl bych určitě o několik minut pomalejší ale pravděpodobně bych dokázal nějak doběhnout a myslím, že celkový čas by byl pod šest hodin. Takže oklepat se, odpočinout si, zrelaxovat a pustit se do tréninku, abych byl za čtyři týdny v Doksech připravený na to dokončit se ctí.