Krušnoman 9.5.2009

    O tomhle závodě se mi píše velmi těžce. Před týdnem jsem absolvoval svůj první duatlon v Liberci, a i přes kratší distance to nebylo vůbec jednoduchý; kolo samej kopec. Po týdnu jsem se oklepal, trochu potrénoval (asi ne úplně takticky dobře – ve středu delší výběh) a v pátek zprávou zkusil svýho parťáka Tomáše, jestli v sobotu pojede nebo ne. Vzhledem k tomu, že je přede mnou můj velký závod v St.Poltenu, ke kterému se snažím vše směřovat, jsem se do tohoto závodu nechtěl hnát a nechal to osudu. Když pojede, pojedu s ním, když ne, zůstanu doma a dám si delší výjezd na kole. Ještě jsem v pátek večer zkontroloval počasí na druhý den, a když i Tomáš vyjádřil svoji připravenost, řekl jsem si, že do toho půjdu. Půjdu v klidu, volněji, nikam se nepoženu, abych po návratu a lehkém odpočinku mohl dál trénovat a připravovat se na St.Polten.

    Protože jsme odjížděli v sobotu brzo ráno, většinu věcí jsem si připravil už v pátek večer. V sobotu jsem vstával v 5:15, dal snídani, kafíčko a v šest mi Tomáš volal, že už je na cestě ke mě. Ve zbylých 10 min do jeho příjezdu jsem se snažil dohnat co šlo a strávil je příjemně pod peřinou. Cesta byla pochopitelně volná a v pohodě, našli jsme to rychle a do obce Klíny jsme dorazili v 7:45. Registrace byla až od osmi, tak jsme se rozhlédli po okolí a zjistili, že všude okolo nás jsou samý kopce. Jaké to na horách překvapení. Nicméně jsem se pořád utěšoval, že takhle dlouhý závod, který si přijdou vyzkoušet i úplní začátečníci, přeci nemůže být kompletně v nějakym krpálu. Pohled na mapu trasy a rychlé přečtení vrstevnic mi dávalo za pravdu, pohled dolu na ofáborkovanou sjezdovku už tolik ne. No nic, nějak to zvládnu a poslední snad nebudu.

    Registrace a příprava kola proběhla v pořádku a rychle, následovala malá svačinka a obvyklý lehký výjezd. Vyšlápli jsme celkem solidní kopeček a po cca deseti minutách, kdy se silnice začala sklánět na druhou stranu kopce dolů, jsme se rozhodli to obrátit zpátky na start. Ještě teď mi v uších zní Tomášova věta z týhle otočky: „Tak takhle zvlněný to asi bude až na tu otočku“. Po návratu jsme umístili kola a pár nezbytností do depa a šli se proběhnout. Zatímco předpověď slibovala 23 stupňů a sluníčko, tak na místě to zdaleka nebyla taková pohádka. Při vyjíždce po místních kopcích docela foukalo a já byl moc rád, že mi Tomáš půjčil neprofuk bundu, kterou já jako správnej „ironman“ nechal doma ve skříni. Nahoře rozhodně nebyl čas na žádné hrdinství a já Tomáše požádal, jestli by mi tu bundu nepůjčil i pro závod. Po přípravě depa jsme se šli malinko proklusnout a při návratu už slyšeli, že probíhá rozprava. Na start jsme se dostali po půl jedenáctý, tedy necelou půlhodinku před startem.

    Přesně v jedenáct šli na trať jako první dva vozíčkáři a po dvou minutách přišlo i na nás. Jako první nás čekalo deset km běhu a prakticky to byl jeden příkrej kopec (sjezdovka) nahoru a dolu třikrát. Řekl jsem si, že po průběhu do druhého kola zkontroluju čas a případně přizpůsobím nasazené tempo. Při průběhu prvním kolem jsem měl na hodinkách čas něco málo přes 15 minut, což značilo velmi slušný čas kolem 47 minut na prvních 10 km, tak jsem zvolnil. I když to asi spíš bylo jen podvědomé zvolnění, protože příkré kopce navíc v šikmém svahu plném buď drnů nebo velmi rozbořeného alfaltu nejsou pro moje kolena nic moc, a tak jsem stejně na plno ani běžet nemohl. Co pustili kolena, to zadržoval respekt ze zbytku závodu, takže do depa jsem se dostal po 47 minutách a celkem v pohodě vyjížděl vstříc cyklistické vložce. 

    Hned po nasednutí následovalo asi 2 km stoupání, které jsem znal už z rozjížďky, a nijak mě nepřekvapilo. Překvapení ale bylo, když jsem minul místo naší otočky při rozjížďce a začalo se to poměrně výrazně sklánět dolů. Bylo jasné, že cesta zpátky bude peklo a každý další kolo horší a horší. To se u mě vyplnilo více než u všech ostatních, a zatímco v prvním kole jsem jednoho nebo dva borce předjel, v těch zbývajících mi to oni a další vrátili i s úroky. Nebudu to protahovat, od půlky cyklistiky jsem se trápil. Když jsem jel do kopce, bolely mě nohy, když jsem jel z kopce, byla mi zima, prostě všechno špatně. Druhé kolo jsem dojel a s velkým sebezapřením jsem vyrazil do třetího, posledního kola. Na jedné straně jsem měl velkou chuť závod dokončit a věděl jsem, že i přes trápení na kole ten závěrečnej běh dám, ale na druhou stranu jsem se nechtěl úplně oddělat a dojet poslední do cíle, když už všichni budou doma a cílová brána bude složená. Jak mi tak hlavou proudí myšlenky na odstoupení ze závodu, a jak to budu vysvětlovat pořadatelům, kteří si budou myslet, že se snažím si trať zkrátit a podvádět, tak jsem si ani nevšiml, že už se zase řítím z kopce dolu, a ve velmi uvolněném tempu mířím na otočku do Českého Jiřetína. To v tu chvíli znamenalo, že ten nejdelší kopec musim dát tak jako tak, abych se aspoň dostal k autu. Cestou mě předjelo dalších pár závodníků, kteří ještě zbyli za mnou, a já jsem cestou nahoru doufal, že ještě aspoň někoho potkám v protisměru. Povedlo se, byli dva a dokonce s poměrně velkým odstupem. Ne že bych z toho měl zlomyslnou radost, ale mě to dalo morál závod dokončit. Řekl jsem si, že si prostě tu medaily odvezu a basta.

    Do depa jsem přijel tuším třetí od konce (nepočítám odstoupivší závodníky) a musel se proháčkovat mezi závodníky, kteří si už vyzvedávali kola. Rychlost dep moc nehodnotím, protože ta opravdu nerozhodovala, ale myslím, že to nebylo tak špatný. Na běh jsem se vydal společně s klukem, který mě předjel cca 5 km před koncem kola a obouval se asi opravdu hodně pomalu. Navíc narozdíl ode mě do běžecké části vyšel, takže jsem se mu začal vzdalovat každým mým krokem. Běžel jsem velmi pomalu, ale bez zastávky, což beru jako jedno z mála pozitiv z tohoto závodu. Odhadem třetina závodníků musela alespoň částzávěrečné desítky odpochodovat a mezi nimi byli prakticky všichni ti, kteří mě předjeli na kole a já jim to tak mohl vrátit. Do cíle jsem se vyšplhal za jásotu mého parťáka Tomáše v čase 5:48 a ani si pocit z toho, že jsem Krušnoman, nijak zásadně nevychutnával. Nepovedené kolo se výrazně odrazilo na mojí cílové náladě.

    Teď, s odstupem dvou tří dnů, jsem už přeci jen trochu smířlivější, ale hořká příchuť zůstává. Co k tomu dodat? S časy spokojenej opravdu nejsem, snad jen s první desítkou. Ne že bych si myslel, že nový kolo to za mě odjede samo, ale celou zimu jsem se poctivě připravoval a nějak to nebylo vidět. Zkusím zapomenout a až definitivně odezní i bolest sedacích partií, začnu ladit na St.Polten. Tam se doopravdy ukáže, jestli moje námaha k něčemu byla nebo ne. Jinak po organizační stránce byl závod naprosto perfektní. Občerstvení bylo dost, ani jsem nemusel vytahovat svoje zásoby gelů. Velmi příjemně mě překvapila kvalita silnic a jejich zajištění během závodu. Provoz byl minimální, všude policie nebo organizátoři, řidiči vesměs ohleduplní, prostě paráda. Naproti tomu kvalita běžeckých tratí byla hrozivá, i když to byl asi krušnomanský záměr. Zdravý jedinec to nijak zásadně asi neřeší, ale pro závodníky s různě rozvrklanými klouby a údy je to poměrně velký hendikep. No co, přežil jsem to a uvidíme, co bude za rok.