Mělník 19.07.2008

      O závodě na Karlštejně jsem se s Tomášem bavil už od loňského roku, a protože popisoval krásné prostředí a náročnost terénu, byla to pro mě výzva, kterou nešlo odmítnout. Při pohledu do mé termínovky závodů to na první pohled vypadalo docela dobře – předchozí závod v červnu, následující v srpnu, bohužel jsem přehlédl Mělník, kterého jsem se účastnil i loni a letos jsem chtěl znovu. Moje ambice na zlepšení loňských časů byla jasná. Takže výsledek byl, že jako přípravu na 70,3 Ironmanské tratě na Karlštejně si dám týden před tím sprint v Mělníce a uvidíme. 

    Podle mých předchozích zkušeností jsem se opět rozhodl pro předzávodní týden ve stylu pondělí až středa trénink bez omezení s lehkým zaměřením na závod, čtvrtek pátek volno, protažení, případně lehký trénink, sobota závod. Podařilo se mi jít dvakrát plavat – bohužel jen v pondělí a úterý, dvakrát na kole ostřejší tempo a každý den ráno běhaní, navíc ve středu i odpoledne dva ostřejší kopečky. Čtvrtek a pátek už jsem úplně vypustil.

     Závod začínal ve 14:40, trať velmi podobná jako vloni, takže jsme s Tomášem měli sraz kolem 12:00 u registrací. Tomáš dorazil dřív, a tak na mě počkal v jedné z restaurací, jak jinak než s dvěma moučníkama. Chvilku jsme debatovali, ja vypil dvě vody, žádné jídlo, vše jsem měl pořešeno z domova. Měl jsem připraveny rohlíky s marmeládou, nějaké tyčinky. Na závod jsem se rozhodl jít bez ničeho, přeci jen je to srpint a pamatuji si, jak jsem vloni bojoval s udržením jednoho gelu v břiše. Při rozebírání našich možností jsme se dostali ke snovým hranicím 1:20, Tomáš 1:15, které jsme chtěli pokořit ale moc jsem nám nevěřil. Po organizační stránce proběhlo vše hladce, registrace, pak k autu, rozcvička, rozprava na náměstí, uložení věcí do depa 2 (jen jsem se musel vracet pro igelitku, do který jsem si dal boty protože to vypadalo na déšť). Pak dorazili naši a převzali si od nás cennosti, abychom je nemuseli nechávat v autě a hurá na kole do depa 1, které je dole u vody. Plavalo se bez neoprenu, takže jsme se ještě cca 10 min projeli a už vzhůru na start. Do startu zbývala asi čtvrthodinka a já začal koukat po bojkách, projíždět si v hlavě trasu a depo 1. Voda se zdála jako vždy studená ale jak jsem říkal, neopreny byly zakázány - pro mě na kratší trati spíš lepší, protože moje rychlost svlékání neoprenu není stále úplně v pořádku.

     Příšel start, jako vždy jsem se nikam dopředu netlačil a zkoušel si najít nějakou mě vyhovující cestičku vpřed. Při této snaze jsem opět utrpěl několik kopanců, musel párkrát přejít na prsa ale nic zásadního se nestalo. Když jsme se rozplavali, zaregistroval jsem Tomáše pár metrů přede mnou, dokonce myslím, že jednou jsem do něj i narazil. Šlo to nečekaně velmi ztuha, špatně se mi dýchalo, ruce byly jako po hodinové dřině, docela šok. Vzhledem k tomu, že jsem plaval celkem pomalu jsem rezignoval na hlídaní si trati a plaval „bazénovým“ stylem podle ostatních. Po první bojce se bohužel můj vodní projev nezlepšil a mě bylo jasné, že se tím budu muset protrápit až do konce. Mezi první a druhou bojkou jsem opět registroval Tomáše a viděl jsem, že se trápí možná ještě víc než já, protože jsem ho předplaval.. I to mi asi dodalo trochu síly a zbytek plavání jsem zvládnul celkem slušně. Výběh z vody a depo 1, kde mě opět trochu pozdrželo rovnání pomožek, a pak už jen nasednout na kolo.

     Začátek byl rovinatý, takže ideální na rozjezd. Bohužel počasí bylo takový všelijaký a zrovna v tuto chvíli, kde jsem potřeboval rychle oschnout a zahřát se ze studené vody začal foukat vítr a sluníčko zalezlo. Ztuhlost jsem cítil zejména v prvním stoupaní směrem k náměstí, kde se kolem mě přehnal balík favoritů a za nima se držel Tomáš, který na mě křičel ať se chytím. Po sjezdu už se moje kondice trochu zlepšila, zahřál jsem se a překvapivě jsem zbylé tři stoupání zvládnul pocitově celkem dobře. Při sjezdech jsem si musel dávat pozor, zvlášť v jedné ostré levotočivé zatáčce to po dešti hodně klouzalo a viděl jsem i ošklivý pád.

     Depo 2 proběhlo celkem v klidu, i když jsem se na první pokus netrefil na svoje číslo. Z depa jsem vybíhal přesně v době, kdy organizátoří ohlašovali vítězný finiš prvního závodníka, Jana Čelůstky.  Při letmém pohledu na hodinky jsem viděl čas 58 min a nějaký drobný a tušil, že na překonání snového času bych potřeboval zaběhnout přiliš rychle na to, aby to mohla být pravda. Dal jsem se do toho a opět mě ne uplně sedla cesta z prvního kopce dolu, jako před rokem. Všechno se ve mě mlelo, žaludek na vodě. Na trati bylo ještě dost závodníků, pár mě předběhlo a pár jsem do kopce předběhl já. Otočka na náměstí byla lehce dramatičtější než bych chtěl, protože po obdržení šňůrky za průběh jsem obkroužil nejbližší kužel a jal se na cestu do druhého kola. Nebýt hlasitého pokřiku mojí mámy, že jsem dva poslední kužely vynechal, byl bych disklej. Pri průběhu náměstím jsem na hodinkách viděl čas 1:11 a bylo jasno, že tentokrát to opravdu nevyjde. V tu chvíli jsem se paradoxně (nebo spíš už v kopečku prvního kola) začal cítit velmi dobře a konečně se do toho pořádně opřel. Zvláště pří výběhu do druhého posledního kopečku jsem míjel několik „stojících“ závodnic a závodníků, kteří asi nevěřili vlastním očim, kdo mi kde co podal, že najednou běžim jako ďas. V cíli už na mě čekal jak Tomáš, tak naši, tak pár lidí z eTriatlonu, kteří měli za sebou Ironman v Rothu a Mělník jen sledovali.

     Celkový dojem byl nakonec hodně rozpačitý. Plavalo se mi špatně, čas jako vloni, takže zklamání (0:15:45). Na kole nejprve zima, pak jsem se rozhýbal ale opět čas velmi podobný tomu loňskému, takže opět zklamání (43:02,3). Jediný běh mi udělal trochu radost, kdy jsem se dostal na čas 4:47 na 1 km, což je na mě v kopcích slušný a jenom díky tomu jsem se od loňska polepšil o více než 2 min. Jasné předsevzetí do dalšího roku je pokořit 1:20 už bez pardonu.