Pražský 1/2 Maraton 28.3.2009

     I přes nedávné problémy s kolenem, které stále částečně přetrvávají, jsem mohl prohlásit, že jsem připraven podle plánu. Naběháno mám více a kvalitněji než vloni, a tak jsem očekával i lepší čas. Od pondělka před závodem jsem se snažil vše přizpůsobit sobotnímu startu. Zkusil jsem úplně vypustit maso (před časem jsem to někde četl) a maximalizovat porce rýže, pečených brambor a těstovin. V souladu s tradicí byl závodní týden už jen odpočinkový. Poslední ostřejší věc jsem absolvoval v úterý (hodinové kolo na sílu), a pak už jen klid, příp. lehký výklus, plavání nebo protažení. 
    V pátek večer jsem podle tradice snědl kotel těstovin a šel spát jako obvykle. Sobotní program byl jasný; v 7 hodin budíček, protažení a dva rohlíky s marmeládou ke snídani. Poté přišlo lehce nervózní prázdno a před desátou další dva rohlíčky. V půl jedenáctý jsem čapnul láhev vody a jedem na start. 
Kvůli plnému metru jsem na start dorazil o něco později, ale v půl dvanáctý už jsem se s parťákem Tomášem rozklusával po náplavce. Protože se začalo klubat sluníčko, definitivně jsem se rozhodl, že půjdu v trenýrkách a dlouhym triku jako vloni. Pro pocit tepla jsem si pod triko vzal ještě jedno zateplený. Hlad jsem neměl, takže tyčinky už jsem vypustil a vzal si do obou kapes po jednom gelu. V plánu bylo si jeden otevřít dole na Můstku (cca 10. Km), kde následuje občerstvovačka na Národní a můžu to v klidu zapít vodou. Druhý mám do zásoby pro případ krize.
    I když jsem měl pocit, že jsme se na startu zařadili celkem dopředu, tak to tak nebylo a startovní čáru jsme s Tomášem proťali po třech minutách indiánské chůze. Hned po startu jsem se držel maximálně na levém kraji trati a snažil se jet vlastním tempem. Ať chcete nebo nechcete, lidí je tam moc a minimálně tři km se prostě nedá běžet normálně. Chvíli musíte zpomalit, protože prostě není kudy vpřed , a proto pak zase rádi využijete skulinku a zvýšíte frekvenci. Po jakémsi ustálení jsem kouknul na hodinky a zjistil, že běžím tempem přes 13 km/hod, což je víc než byl plán. Zpomalil jsem na 12 km/hod a už pravidelně rychlost kontroloval až do cíle. 
    Myslel jsem si, že na 5. Km budu tedy rychleji než za 25 min ale k mému překvapení jsem ztrácel 25 sekund. Nenechal jsem se tím nijak rozhodit, zapil to ionťákem a pokračoval vstříc zbytku trati. Počasí se udělalo nádherný, já se taky cítil výborně, takže jsem si to prostě začal užívat. 
    Při náběhu do Revoluční jsem poočku začal sledovat diváky, protože to bylo první potencionální místo,kde mohla stát moje podpora – Ivanka s rodičema. Nikde jsem je nenašel, a tak začal pomalu myslet na mojí „gelovou“ chvilku. Ta přišla podle plánu na Můstku, ale jak jsem vyndaval gel z kapsy, upadl mi na zem. V prvním momentu jsem se chtěl instinktivně zastavit a sesbrat ho ze země. Ještě než stačil povel z mozku doputovat k nohám, otočil jsem se a bylo jasný, že to se prostě nedá. Při pohled na tu masu lidí za mnou jsem naopak zrychlil a ještě rád vyndal druhý gel. Něco jsem z něj dostal, zapil vodou na občerstvovačce a začal se zaobírat plánem co bude, když přijde krize a já si právě snědl rezervu. Tempo jsem držel pořád stejný (takže dobrý), a protože jsem se stále i cejtil výborně, tak jsem situaci zhodnotil následovně: ještě min 5 - 6 km vydržím ve stejnym tempu, pak (mezi 16. A 18. Km) může přijít krize a zpomalení, který vykompenzuju zvýšeným tempem v závěrečných cca dvou km. No a přesně tak to dopadlo.
    Dalších 5 km jsem běžel dobře a při výběhu z Národní a na Palackého mostě jsem byl schopen dokonce i zapózovat a prohodit pár slov s mým „realizačním“ týmem. Tomáše jsem viděl jen jednou a to v Nuslích, kde já měl před sebou teprve štreku směrem k Nuseláku a on už se vracel na nábřeží (tedy cca 8 min náskok). Na Palackého mostě po posledním občerstvení jsem začal cejtit nohy a při pohledu na hodinky jsem se utvrdil v tom, že zpomalení je tu. Nicméně to pořád bylo v pohodě, nedostal jsem se pod tempo 11,5 km/hod a furt se cejtil dobře nažhavenej na závěr. Otáčka na Strakonický mě trochu nepříjemně překvapila, protože i když si myslím, že trať byla stejná jako loni, tak letos byla otáčka o pár set metrů dál, ale jsem chlap, ne?
    Po otočce jsem si párkrát zkušebně zrychlil a věděl, že to půjde. Aniž bych nad tím nějak zásadně přemýšlel, tak jsem prostě instinktivně zrychloval a skoro jsem měl pocit, že to ani nejde zastavit. Na Janáčkové nábřeží jsem už šel velmi svižně a na mostě Legií to už byl skoro sprint :-). Ten na chvilku zpomalila projíždějící tramvaj a velký počet turistů, ale sotva co jsem se dostal na druhý chodník, už jsem zase pelášil. Finiš byl standardně delší, než se vždycky z dálky zdá. Když jsem poprvé uviděl cílovou bránu a kouknul na hodinky, bylo mi jasný, že pod 1:45 už to nebude ale pod 1:50 úplně v pohodě. To úplně v pohodě nebylo tak v pohodě po té co jsem zjistil, že ta rovinka je fakt zatraceně dlouhá. Nakonec z toho byl čas 1:48:50.
    Oproti loňsku zlepšení skoro o 7 min, takže spokojenost a zároveň odměna za zvýšené dávky při tréninku. Pod 1:45 to sice ještě nebylo, ale tímhle tempem budu za pár let prohánět i Keňany.