05.07.2009 10:14

70,3 Ironman St.Polten (AT) 24.5.2009

 Rok se s rokem sešel a já měl před sebou opět 70,3 Ironman v St.Poltenu v Rakousku. Od posledního závodu (Krušnoman před 14 dny) jsem pár dní odpočíval, pak něco potrénoval (spíš úseky a sílu), a následně zase odpočíval. Letos dali pořadatelé závod na neděli, takže plán byl trénovat do středy, čtvrtek a pátek volno a v sobotu už jen rozehřátí. Už před půlmaratonem se mi osvědčila přísnější životospráva, a tak jsem týden před závodem opět minimalizoval přísun masa a úplně vynechal alkohol (to je vždycky nejhorší). Když nebyla jiná volba, tak jsem si dal tuňáka nebo kuřecí, jinak to byla samá rýže, těstoviny a krupicová kašička jako za mlada. Tak trochu na vlastní kůži zakouším život vegetariána v Čechách a opravdu není o co stát.
Na rozdíl od Tomáše jsem se do Poltenu vydal až v sobotu brzo ráno a doufal, že se mi ještě na místě podaří sehnat nějaké to ubytování. Do cíle jsem dorazil kolem půl jedenácté dopoledne, během chvilky se zaregistroval, a už okukoval stánky v místním expu. Pro svůj pocit, že jsem udělal co se dalo, jsem zajel do restaurace, kde jsme bydleli loni, abych se ujistil, že všude je opravdu úplně plno. Obrátil jsem to zpátky do sportovního areálu a začal se smiřovat s tím, že dnes přespím v autě. No co, závod startuje v sedm ráno, to znamená vstávat tak v pět, takže by to stejně žádný velký spaní nebylo. 
Po lehkém obědě jsem se začal trochu nudit, a protože stánků okolo mě bylo opravdu hodně, začal jsem utrácet. Pár věcí jsem měl rozmyšleno už dříve, pár věcí jsem prostě musel mít, když jsem je tam viděl. Největší radost mám z triatlonových běžeckých „kecek“ Zoot, které jsem si prakticky celý rok přál a u nás sehnat nejdou. Okamžitě jsem si je musel nazout. Ne proto, že bych bez nich nevydržel, ale proto, abych je trochu prošlápnul a mohl si je už neděli obout do závodu. Jsou to fakt bačkůrky a navíc vychytaný (tkaničky, jazyk s dírou, atd. – kdo je zná, ví, o čem mluvím).
Odpoledne jsem si našel místo ve stínu pod stromem a dal si čtvrthodinku protahovacích cviků. To už sluníčko hodně pařilo a předpověď na další den hlásila, že ještě přitlačí. V infocentru na tabuli předpovídali 29 stupňů a jasno. Asi ve čtyři jsme se sešli s Tomášem, který mezitím vyvětral rodinku na výletě, a ještě před rozpravou jsme se šli projet a proběhnout. Nijak jsme to nepřeháněli, dohromady to byla necelá hodinka. Cestou jsme probrali, co dát do 1. depa a nutno říct, že počasí nám to dost usnadnilo. Vedro sice není nic moc, ale aspoň nemusím řešit, jestli si vzít bundu, návleky a podobný nesmysly, který jen zdrží a po hodině jízdy už v nich je vedro. Pokud jsem si toho do 1. depa dal málo, tak do 2. depa už nepřišlo skoro vůbec nic. I když jsem dlouho přemýšlel, tak nic jiného než boty a čepku jsem nevymyslel.
Na rozpravu do stanu jsme se dostavili pár minut po začátku, ale o moc jsme nepřišli. Protože tam byla velká tlačenice, velké vedro a vcelku málo nových informací od loňska, rozhodli jsme se za chvilku zase odejít. Asi po hodině konečně opadla i největší fronta u jídla a my se mohli pustit do tradičních těstovin na pasta party. Ja si dal klasickou mixáž (bolognese + sýrová s lososem), plnej kotel a cítil se připraven na zítřejší start. Příliš se nezmiňuji o návštěvách toalety, které jsou nedílnou součástí přípravy každého závodníka v posledních fázích před startem, a tedy i mojí.
Po večeři jsem doprovodil Tomáše s rodinou do kempu, a při té příležitosti využil jejich sprchy. Kolem osmé jsem už byl zpátky u auta a přemýšlel, co dělat dál. Chtěl jsem si dát ještě kafíčko, ale ve stánku už sklízeli stoly, a tak jsem se vrátil a asi hodinu si četl. Pak jsem se šel projít kolem vody a po návratu si ustlal na zadní sedačce. Neřeknu vám, jestli to bylo náklonem sedačky, její délkou, šířkou, mojí nervozitou nebo vedrem, ale prostě jsem toho moc nenaspal. Asi v jedenáct mě probudila smska od Ivanky z domova, a od té doby už to bylo jenom takové převalování z boku na bok. Ráno jsem vstal v pět, vdechnul dva rohlíčky a připravil všechny věci. Zabalil jsem si jídlo a pití na kolo a vydal se směr 1. depo. Kolo na mě čekalo na svém místě, tak jsem ho dofouknul, přehodil na správný lehčí převod a připravil první pohotovostní banán. Pak ještě jednou záchod a rychle na start. Tam jsem dorazil v sedm, těsně před startem profíků. Všichni se běželi podívat, ale já ještě neměl ani oblečený neopren, tak jsem se raději soustředil na tuto ne příliš snadnou činnost. Tomáš mi pomohl se zapnutím a jako premii mi namazal spodek nohavic vazelinou. To už se mnou, vinou nervozity, nebyla kloudná řeč, takže rychlý plácnutí na hodně štěstí, a už se zapojuji do houfu lidí v zelených čepičkách. Když jsem vlezl do vody, abych si trochu přivykl a srovnal neopren na těle, jsem zjistil, že je nás „zelenáčů“ tolik, že se před startem ani nevejdeme všichni do vody. No nic, já v ní byl a byl jsem připavenej ke startu. Zaplacenou daní za tuto výhodu bylo cca 7 minutové šlapání vody, protože nebylo kde si stoupnout nebo čeho se chytnout.
Konečně to přišlo, odpočítávání posledních sekund, ruka na stopkách, start a jdem na to. Bylo to fakt maso. První bojka byla asi 200 m od startu a celou dobu jsem měl někoho na nohách nebo na rukách, plavat se dalo jen velmi omezeně. Okolo bojky jsem se protáhnul prsama a modlil se, aby to dál už bylo volnější. To se bohužel nesplnilo, a celý první kilometr to prostě nějak drhlo. Po prvním kilometru následoval asi 300 m přeběh do druhého jezera takovou úzkou uličkou, kde se nedá předbíhat. Pamatuju si, že vloni jsem se tam docela ploužil, ale letos jsem byl připravenej si to vysprintovat. Z toho málem sešlo, protože po výlezu z vody jsem se zařadil za jednoho Itala, který se ploužil asi tak jako já před rokem. Po 100 metrech mi začala docházet trpělivost a začal jsem ho pěkně česky popohánět: „pojď pójď“. To ho evidentně úplně rozhodilo, že se skoro zastavil a snažil se v rámci přátelské konverzace zjistit, co to na něj vlastně křičím. Toho jsem bleskurychle využil, a aniž bych na něj nějak reagoval, jsem ho předběhl a začal stahovat mezeru, která před ním vznikla. Ve druhém jezeře už se dalo i plavat, ale protože bojka byla docela daleko, tak jsme si s mojí skupinkou okolo asi trochu naplavali. Finiš se mi naopak povedl. Šel jsem najisto přímo proti koberci, zrychlil frekvenci, z vody vyběhl velmi svižně a během prvních pár kroků měl dole horní část neoprenu. Zklamání přišlo při pohledu na hodinky. 37 minut a nějaký drobný je velikánský zklamání. Tak snad se mi aspoň povede to depo, říkal jsem si.
Svojí tašku jsem našel celkem snadno, a už si to mastil do stanu. Sice tam měli být dva oddělené, ale co jsem si stačil všimnout, byl jen jeden. Možná byste ode mě v tomto místě čekali menší zdržení, ale já tu byl samozřejmě zejména kvůli sportu. Takže žádné otáčení se za děvčaty a rychle z neoprenu dolů. Bohužel domácí suchý trénink sundávání neoprenu se nijak neprojevil a já se v dolní části kolem kotníků opět zaseknul. No nic, ani druhá část se nepovedla podle mých představ a já už se s kolem v ruce rozbíhám vstříc cyklistické části. V tu chvíli stále věřím v podstatné zlepšení. První část po výjezdu ze St. Poltenu se jede po dálnici a minulý rok to celkem hezky svištělo. I letos jsem se rozjel docela dobře a prvních cca 40 minut jsem se pohyboval celkem výrazně přes 30 km/hod. O to víc mě zklamala značka 24 km, která po rychlém propočtu ukazovala průměr spíše na rovných 30. To už se přede mnou se začal zvedat první kopec. Stejně jako vloni jsem už v téhle první fázi kola vytáhl připravený banán a po chvilce i gel. Po několika stoupáčcích přišla pasáž delších sjezdů a ty jsem se snažil jet na maximum. Na maximum u mě rozhodně neznamená na riziko, takže i tak mě pár borců předjelo. První půlka cyklistiky celkem utekla, nohy v pohodě, sluníčko už začalo pořádně hřát, a až na ty myšlenky o čase jsem si to opět užíval. I letos je lidí okolo tratě docela dost a všichni jsou strašně milí a snaží se vás všemožně povzbuzovat. Na 65. kilometru přišel druhý, tentokráte už delší a ostřejší kopeček. Tam jsem bez ostychu zařadil nejlehčí převod a snažil se ho jen plynule vyšlápnout a nenechat tam moc sil. To se mi docela podařilo, nahoře si vzal banán a už svištěl zase z kopce dolu. Při návratu do St.Poltenu z druhé strany jsem si spletl kruhák a už už jsem myslel, že budu sesedat z kola. Hodinky ukazovali 2:55 na kolo, což by mě asi jako zlepšení stačilo. Bohužel to ještě úplně nekončilo a výsledný čas byl nakonec 3 hodiny rovné, tedy průměr 30 km/hod. Na mě je to asi slušný, ale čekal jsem víc. Později jsem zjistil, že oproti loňsku jsem se zlepšil o 3,5 min, což není žádná sláva.
Druhé depo jsem zvládnul skvěle a i díky svým novým botám jsem byl na běžecké trati velmi rychle. Hned po rozběhu je občerstvačka, beru ionťák, dvě houby a už kroužím na stadionu. Asi po třech kilometrech jsem si začal hlídat tempo. Běžel jsem 5:10 na km a propočítal si, že kdybych to náhodou vydržel, zvládl bych i stanovenou hranici 5:35. Nicméně pravděpodobnost že nezpomalím nebo jen velmi málo je mizivá, a tak si prostě běžím, jak to jde. Po sedmi kilometrech opět změřím mezičas a je to pořád slušné, kolem 5:20 na km. Při průběhu do druhého kola opět pečlivě počítám a splnění mého cíle začíná nabírat celkem reálné obrysy, ale pořád jsem ještě v klidu. Opět si měřím kilometrové mezičasy a už to začíná být horší, kolem 5:45. V hlavě jsem měl zážitek z loňska, kdy mi kolem 13. kilometru došlo a já dál běžel kilometry přes 6 minut. Tahle krize ovšem teď ne a ne přijít a čím víc jsem se blížil k cíli, tím víc jsem si věřil, že se letos konat nebude, a že budu schopen ke konci ještě zrychlit. To se povedlo a od nějakého 14. nebo 15. km jsem se zase dostával pod 5:25, což mě nabudilo. Kousnul jsem se a snažil se běžet, co to šlo. Od 12. km jsem přestal brát gely, protože můj žaludek řekl stop, ale v těchto fázích závodu už dodatečnou energii moc nepotřebujete a žene vás úplně jiný motor. Když jsem probíhal metu 18. kilometru, s napětím jsem zkontroloval hodinky a ty ukazovali 5:20. Poslední 3 km přede mnou a já už věděl, že pod 5:35 to nebude a jestli to nakonec bude 5:36 nebo 5:38 je vcelku jedno. Přesto jsem využil vlny, na které jsem běžel a nijak zásadně nezpomalil. Průběh expem, pak otočka kolem kolo depa a už míjím značku 20. kilometr. Neodolal jsem a musel jsem zkontrolovat hodinky. Dle očekávání tam bylo 5:31, což ukazovalo, že čas bude někde okolo 5:37. Něco mi ale říkalo, že to závěrečné kolo na stadionu a cílová rovinka by nemusela být oficiálních 1,1 km a možná bych to nějak dát mohl. To se potvrdilo a já těsně před vypršením mnou stanoveného limitu vbíhal do cílové rovinky. Roztleskávačky, červený koberec, hlasatel řvoucí Pável Koš aus Tschechien, a byl z toho výsledný čas 5:35:14.
Po doběhu mě čekala medaile a zasloužené občerstvení. Prodíral jsem se spoustou stejně zpocených lidí ke stánku s nápoji a mezitím zaznamenal i dekorování nejlepších tří žen. Jako druhé jsem zatleskal Češce Lucii Zelenkové a už vyhlížel Tomáše, který startoval půl hodiny za mnou. Měl ambice na pokoření 5 hodin, ale když se nějaký čas neobjevoval, už jsem věděl, že něco není v pořádku. Když jsem ho konečně zahlédl před závěrečným kolečkem na stadionu bylo jasno. Jeho výraz ve tváři říkal, že dnes to bylo hodně o vůli dokončit a ne o rekordním času. 
Když porovnám můj celkový čas s loňským (5:56), nemůžu být nespokojený. Zlepšení 21 min bych rád zaznamenával i v několika dalších letech a brzo se tak dočkám i vítězství. Bohužel většina zlepšení se udála pouze na běhu, na kole a na plavání skoro nic. Pokud to budu brát jako soubor 3 disciplín, kdy výkon v jedné ovlivňuje výkon druhé, resp. třetí, atd., atd., pak je to fakt super čas. Navíc jsem opět po roce splnil hranici, kterou jsem si před závodem stanovil. Ale jelikož bych se rád dál zlepšoval, nemůžu nevidět, že na kole a v plavání jsem se trochu zadrhnul. V plavání to můžu připsat mnoha okolnostem. Kromě opravdu velkého davu ve vodě se na tom určitě podepsal i můj velmi starý neopren (ročník 2001), který je navíc plný děr. Při psaní těchto řádků už mám za sebou další dva závody a vím, že v novém neoprenu už zlepšení oproti loňsku zaznamenávám a docela výrazné. S kolem už to bohužel tak radostné není. Tam se na vybavení nebo dav vymlouvat nemůžu. Letos jsem jel na novém Treku, který je bezpochyby lepší a lehčí než můj předešlý model, takže to prostě musí být v nohách. Co s tím? Zkusím se vrhnout trochu víc do kopců a ještě v rámci této sezóny zrychlit. Pokud by se mi to podařilo, budu nakonec spokojený a bohatší o tuto zkušenost do sezóny další. No a co napřesrok? Znovu St.Polten? Nevím, proč ne, ale ve hře je např. i Monaco s běžeckou částí městem po okruhu F1.  

—————

Zpět